facebook
Nákupní košík

Váš nákupní košík je prázdný

Prohlédnout obchod

Tolle Geschenke für Hundeliebhaber

Samolepky na auto

PŘIPRAVUJEME PRO VÁS
FACEBOOK
NÁVŠTĚVNOST

Voříšek

Láska ke psům je v naší rodině geneticky zakódovaná. Pejsky jsem měla ráda od okamžiku, kdy jsem se naučila říkat haf haf. Jenomže můj otec dával svoji lásku ke psům najevo jinak. Za prvé považoval za psa jenom větší rasu a za druhé trval na svém, že pes potřebuje výběh, přinejmenším zahradu a tudíž nepatří do našeho nájemního bytu.

 

Za „svého“ psa jsem začala proto považovat Voříška u babičky a dědy, kam jsem jezdívala velmi často. Voříšek byl menší černobílé psisko rasy neurčité, jak už jméno jeho říká. Přes den byl na dvorku uvázaný u boudy, aby prý babičce neplašil slepice, na noc býval ze svého vězení osvobozen. Voříšek ale slepice neplašil, slepice spíš plašily jeho. Klidně mu zobaly z misky a Voříšek chodil na oplátku žrát jejich brambory s otrubami. Tenkrát v padesátých létech mi jako malé školačce připadal takový psí život absolutně samozřejmý. Kdepak abych dnes, poučena kynologickými časopisy a zkušenostmi s mnoha dalšími psy, uvázala pejska na řetěz k boudě! Nebo abych nechala psa menšího vzrůstu spát v boudě při zimních mrazech kolem mínus osmnácti! Ale tenkrát si všichni mysleli, že je to normální. V zimě jsme Voříškovi přidali do boudy seno a na kulatý vchod přitloukli kus starého tepichu. Když voda v misce zamrzla, lízal pes sníh a v poledne dostal teplý oběd.

 

S Voříškem jsem si hrávala a na boudu mu přitloukala různé dekorace a jmenovky, jednou jsem si dokonce k němu do boudy vlezla. Podle vzoru a vyprávění otce, který míval cvičené vlčáky, jsem také chtěla Voříška cvičit. Za obojek jsem mu uvázala provaz a šlo se ven. Chudák bouďák myslel, že nastala jeho poslední hodinka a že jde na popravu. Hned u naší branky zapíchl nohy do země jako kdyby zdřevěněl a nehnul se. Tak skončil Voříškův výcvik.

 

Když jsem byla asi v páté třídě, mívali jsme jednou týdně školu i odpoledne. Přiběhla jsem vesele domů na oběd. Vedle talíře ležel dopis. Dědeček v něm popisoval, jak Voříšek vylezl z boudy, lehl si na místo, kam svítily první jarní sluneční paprsky a usnul navěky. Slzy mi stékaly do polévky. Ztratila jsem  svého psa a kus dětství.