Psí životy mých psích kamarádů. | Dárky s motivy psů
facebook
Nákupní košík

Váš nákupní košík je prázdný

Prohlédnout obchod

Tolle Geschenke für Hundeliebhaber

Samolepky na auto

PŘIPRAVUJEME PRO VÁS
FACEBOOK
NÁVŠTĚVNOST

Bojar

Bojara znám jenom z fotografií. Byl to parádní vlčák a měl policejní výcvik. Díky Bojarovi se máma seznámila s tátou. Příbuzní si později z mámy utahovali, prý se jí nejdříve zalíbil pes, potom teprve táta. V necelých sedmi letech dostal Bojar na tehdejší dobu nevyléčitelnou kožní chorobu. Tenkrát se nechodilo k veterináři zařídit šetrný a milosrdný konec. Táta požádal kolegu o doprovod a odešli do lesa za město, kde dali psovi povel „sedni“ a „zůstaň“. Potom táta podal svoji služební pistoli kolegovi. „Třásla se mi ruka“ vyprávěl táta celý život.

Brzy na to přišel Bojar druhý. Byl vycvičen stejně jako jeho předchůdce a zúčastnil se mnoha výstav a soutěží. Bylo po válce a máma si vzala tátu a Bojara. Když jsem se měla narodit, přestěhovali se naši do jiného nájemního bytu. Tehdejší majitel domu si nepřál chovat v bytě psa, kromě toho se táta bál, jak bude pes reagovat na plačícího kojence. Bojárek se musel odstěhovat ke kolegovi.

Novému majiteli všichni krásného a cvičeného psa záviděli. Závist je zlá. Někdo hodil přes plot otrávené maso, Bojárek umíral tři dny. Onen “někdo” dnes už dávno nežije. Pokud se jednou “tam nahoře” lidé a psi opět setkávají, určitě ho Bojar kousnul. Až do své smrti v devadesáti letech nepřestal můj táta o Bojarovi vyprávět. Bojarovy fotografie visely nad postelí, v předsíni i v kuchyni. Na obývákové stěně stály srovnané a nablýskané poháry a ceny z výstav. Táta už si nikdy nového pejska nepořídil, ale věřím, že se se svými oběma Bojary opět sešel.