Bard | Dárky s motivy psů
facebook
Nákupní košík

Váš nákupní košík je prázdný

Prohlédnout obchod

Tolle Geschenke für Hundeliebhaber

Samolepky na auto

PŘIPRAVUJEME PRO VÁS
FACEBOOK
NÁVŠTĚVNOST

Chodila jsem do sedmé třídy a začínala jsem být „velká holka“. Dávno už jsem přestala žadonit u rodičů, aby mi dovolili vlastního psa. Tatínkovo ne bylo definitivní, to jsem věděla. Chodila jsem navštěvovat známé pejsky v sousedství a hladívala je skrz plot. Bývala bych si ani nevšimla, že v suterénu našeho domu se uvolnil byt a nastěhovali se tam noví nájemníci. Jenomže noví nájemníci, byli to starší manželé, měli vlčáka jménem Bard. Okamžitě jsem se začala s Bardíkem přátelit a později jsem s ním chodila sama na procházky. Tolik náklonnosti se Bardovi pochopitelně zalíbilo a začal chodit sám k nám do patra. Občas utekl paničce otevřenými dveřmi, vyběhl k nám, postavil se na zadní a v místě, kde byl na dveřích zvonek, škrabal předními packami. Říkávala jsem, že Bard zvoní.

Byly to krásné dva roky. Po deváté třídě jsem odešla na střední školu daleko od domova a bydlela tam na internátě. Vlakové spojení bylo tenkrát nevýhodné. Domů jsem nemohla jezdit příliš často a když, tak víkend rychle utekl. Bard, který mezitím začal stárnout, už neutíkal svým majitelům otevřenými dveřmi a také já jsem na něj už neměla tolik času.

Když jsme byli na internátě a chtěli odtud zatelefonovat rodičům, museli jsme chodit na poštu, objednat si meziměstský hovor a dlouho čekat na spojení, někdy jsme se nedočkali vůbec. Slovo mobil jsme tenkrát vůbec neznali. Jediným pravidelným spojením s rodiči byly dopisy. Ve škole byl na chodbě velký kulatý stůl, na kterém ležela vždy pošta pro studenty. Jak dychtivě jsme o velké přestávce dopisy přehrabovali a hledali svoje jméno napsané známým rukopisem! Jednou, to už jsem byla ve vyšším ročníku, jsem z hromady dopisů radostně vylovila ten svůj. Maminka psala, že můj Bardíček už není, zemřel stářím. Majitelé ho prý přikryli větvičkami z chvojí, když ležel na chodbě a čekal na odvoz.

Dlouho jsem cítila v dlani ten příjemný pocit, dlouho jsem cítila jaké to bylo, hladit jeho velkou chlupatou hlavu. Naše vchodové dveře, které byly od Barda poškrabané v místech, kde “zvonil” jsme několik let nenatřeli. Na památku.